TOMÁŠ AKVINSKÝ (1225-1274). Za časů tohoto slavného dominikána byla církev na vrcholu své moci; už to dávno nebyla chudičká nevěsta Kristova, nýbrž tučná, šperky ověšená matróna; kacířské sekty, poukazující na znemravnělost kněžstva, byly hubeny, nový městský pořádek, vzniklý za křižáckých válek, zbavil církevní držitele světských statků hospodářských starostí a zaplnil jim pokladny, inkvizice, schválená a podporovaná císařem, který pověřil dominikány úřadem inkvizitorů pro celé Německo, osvědčovala se výborně, všechno tedy bylo v nejlepším pořádku nebýt nového vnitřního nepřítele, který ve skutečnosti byl pouze variací na staré téma, známé jako konflikt vědy a zjevení: články víry, jež církev lidu předkládala, byly tak nesmyslné, že lidem nešly na rozum – toť vše, a s tím se církev potýkala od počátku svého vzniku. Nebezpečí však bylo tentokrát ostřejší, protože do Evropy zaválo trochu čerstvého vzduchu ze svobodomilovného maurského Španělska učením aristotelika lékaře Averroa, jehož skrytým smyslem bylo, že náboženství je báchorka, vymyšlená pro nevzdělané lidi, pro davy, a pravdu že může poznat pouze nepředpojatý vědec-filosof. Tato myšlenka, kterou evropští myslitelé zmírnili opatrnou formulí o tzv. „dvojí pravdě", podle níž, co je pravda ve filosofii, nemusí být pravda v teologii, měla úspěch a způsobila papežům veliké starosti. Shledali však, že Aristotelova filosofie, z níž nebezpečný averroismus vycházel, není vůbec špatná, a že kdyby byla zbavena arabskožidovských a novoplatónských prvků, jimiž byla promísena, mohla by být církví s prospěchem přijata, neboť schvaluje soukromé vlastnictví, zdůrazňuje nerovnost lidí a potírá Platónův komunismus. Dominikánskému řádu, který byl vždy loajální k vládnoucí papežské autoritě a vždy ochotný konat jakékoli služby, ať policejní nebo inkviziční nebo filosofické, dostalo se proto odpovědného úkolu, aby jednak uvedl aristotelismus do evropské filosofie, jednak aby zlikvidoval skandál s dvojí pravdou (viz Arabská středověká filosofie).

Práce této se první ujal učený dominikánský teolog, pařížský profesor Albert (asi 1193-1280), později zvaný Velikým. Tento chytrý muž pochopil, že rozdíl mezi rozumovým poznáním a zjeveným náboženstvím už není možno sprovodit ze světa, neboť co se nepovedlo před Averroem, zajisté se nepovede po něm, ale nevadí: zájmům církve postačí, bude-li udržena teze, že zjeveníje sice nadrozumové, ale nikoli protirozumové. Záhady Trojice a vtělení Ježíše Krista a proměny vína v krev atd. nelze zkrátka a dobře pochopit, a člověku nezbývá tedy než jim uvěřit; jinak ať si filosofuje a užívá svého přirozeného světla rozumového podle libosti.

Tohoto stanoviska se v podstatě přidržel také jeho žák Tomáš, stanoviv, že rozumové poznání je potřebné a žádoucí a chvalitebné, ale člověkovou nedostatečností nutně omezené; proto se neobejde bez doplňku a vyvrcholení, jímž jest božské zjevení. Zjevení je neomylné, neboť prýští z rozumu božského; lidský rozum se může mýlit, a je proto podřízen víře; jeho úkolem je především obhajovat tajemství víry proti bludům a dokazovat, že neodporují rozumu. Pokud cílem vědění není poznání Boha, je to vědění hříšné.

Metafyzika Tomášova vychází od pojmu bytí neboli jestoty (ens). Jestota je všechno, co jakýmkoli způsobem jest nebo býti či aspoň mysliti se může. Na jestotě rozeznává především bytnost (essentia), dále přirozenost (natura) a bytí (existentia). Bytnost je to, co činí věc právě tou věcí, kterou jest, a co ji od jiné věci liší. K bytnosti člověka tedy náleží, že je animal rationale, živočich rozumový. Bytnost určuje to, čím se různé bytosti řadí v různé druhy a rody; v každé správné odpovědi na otázku, co jest to nebo ono, je obsažen pojem bytnosti věci. Něco podobného bytnosti jest přirozenost: je to bytnost, pokud si ji myslíme jako činnou nebo trpnou. Tak scholastická definice přirozenosti člověka by byla: rozumový živočich, který mlUVÍ, píše knihy, plodí dítky atd. Jako bytnost odpovídá otázce, co jest věc, bytí je odpověď na otázku, je-li věc. Existence je bytnost uskutečněná; je to akt.jímž bytnost z ideje nebo z vlohy přechází do skutečnosti, jako např. když zedníci staví dům, který dříve byl uložen pouze v ideji stavitelově. Tady docházíme k dalšímu důležitému rozlišení jsoucna na možnost a kon (potentia et actus). Možnost je možnost – nelze o tom říci více; a kon je to, čemu dnes říkáme skutečnost. Ten dům, dokud jej zedníci nezačali stavět, existoval pouze v možnosti (in potentia); a když byl pod střechou, existoval v konu, v aktu. Možnost stojí ke konu – nebo říkejme raději k aktu – v stejném poměru jako bytnost k existenci. Nechápete arei, proč Tomáš lišil akt a existenci, když je to totéž. Je to totéž, praví Tomáš, u věcí, nikoli u Boha. U Boha na rozdíl od věcí stvořenýchsplývá bytnost s existencí v jedno. Kdyby pak existence nebyla odlišena od aktu, akt by u Boha nutně musel splynout s potencí. To však není možno, protože Bůh jakživ nepřešel (na rozdíl od věcí) z potence do aktu. Bůh je čirý akt, který nikdy nebyl v potenci. Promyslete dobře tento odstavec a pochopíte, čemu odpůrci scholastiky říkali docta ignorantia, učená nevědomost.

Stejně jako Aristoteles Tomáš liší u vší jestoty látku a formu, ale zábavně tuto nauku doplňuje. Formy jsou dvojí: čisté, nemateriální, činné inteligence – to jsou andělé a Bůh – zvané formami subsistentními neboli oddělenými (separatae), a formy, které se mohou uplatnit jen v spojení s hmotou (formae inhaerentes). To jsou např. entelechie zvířecího těla. Lidská duše je nejnižší z čistých forem, ale současně také jest entelechií těla. Oba druhy forem se tedy v lidské duši pojí v jednotu. Lidská duše je pojítko mezi světem rostlin, zvířat, andělů a Boha. Tady je východisko Tomášova antropocentrického názoru na svět.

Ve sporu o universalie zastává Tomáš tzv. mírný realismus. Universalie jsou bytnosti věcí a bytnost se nám jeví v trojí podobě. Ježto nemá vlastní existence mimo předmět existující, je ve věci (in re): v tomto smyslu ji scholastici označovali hrozným slovem cocost (co co jest, quidditas). Byla však odevždy přitomna v božím rozumu, a byla tedy také před věcí (ante rem). Tu vyvstává důležitá otázka, jak vznikají jednotlivé od sebe odlišené věci, když všechny mají stejnou quidditas. To je problém tzv. principu individuace. Tomáš nachází tento princip – stejně jako Aristoteles – v látce. Člověk se od člověka liší tělem; andělé, j iž těla nemají, liší se od sebe pouze jako druhy. Z toho ovšem plyne logicky, že i duše zemřelých, nemajíce hmotného těla, pozbývají individuálnosti, a že tedy člověk po smrti přijde do nebe nebo do pekla ne jakožto jedinec, ale jakožto jakýs abstraktní druh. I není divu, že jistý fanatický pařížský biskup prohlásil Tomášův princip individuace za kacířství. Také moderní vyznavači mistrova učení, novotomisté, tváří se k tomuto článku Tomášovy filosofie, jak vidím, rozpačitě.

Svatý Augustin si ze všech projevů života nejvíc vážil vůle. Tomáš, suchý intelektuál, dával přednost rozumu. Vůle je determinována rozumem; člověk se může rozhodnout jen pro to, co jeho rozum uznal dobrým. Rozum je nejvyšší hybatel, supremus motor duševního života. Stejně determinován je i Bůh – tvoří jen to, co jeho moudrost uznala dobrým. S touto otázkou souvisí starý zapeklitý problém svobody vůle, který způsobil teologům mnoho bezesných nocí. Tomášovo řešení je velmi podivné. Bůh předvídá naše činy – nemohou tedy být o chlup jiné, než jak jsou od věků zapsány v lůně božím – ale nicméně jsou svobodné, neboť Bůhje chce mít svobodnými. Aristotelovy názory politické zdokonalil Tomáš v ten smysl, že i když nelze s Aristotelem tvrdit, že instituce otroctví a soukromého majetku byly stanoveny od počátku světa, a jsou tudíž zcela přirozené, není možno je a priori zamítnout, neboť byly vytvořeny z důvodů obecné prospěšnosti. Není přirozeného důvodu, proč by jeden člověk měl být druhému otrokem, ale může to být velmi užitečné; např. člověku slabého ducha může být jen na prospěch, bude-li řízen a veden člověkem moudrým. Ajsou-li si lidé nerovni, musejí mezi nimi být majetkové a stavovské rozdíly. Rovnost majetku předpokládá ideální lidi a byla by možná toliko ve stavu nevinnosti. Ale podle toho, jací lidé jsou, je oddělené vlastnictví přirozené, byť jen proto, aby bohatí dávali chudým almužnu. Tady tedy mizí učení apoštolů a otců o rovnosti lidí beze stopy. Zásada nerovnosti lidí se tu uplatňuje s touž silou jako ve starověku, a je navíc podepřena argumentem prvotního hříchu. Jakpak by mezi lidmi nebylo nerovnosti, když i na nebi andělé jedni vládnou druhým, a jeden kůr andělů, jak zvěstoval papež Řehoř II., se jmenuje Panstvo!

Pokud jde o formu vládní, nejlepší podle sv. Tomáše je vláda smíšená, slučující princip monarchie, aristokracie a demokracie: vskutku lid se má účastnit vlády volbou velmožů, aristokratů. Nicméně ať vláda má formu jakoukoli, jde o to, je-li to vláda spravedlivá nebo nespravedlivá; a z toho vzchází důležitá otázka, jsou-li poddaní povinni poslouchat i vlády nespravedlivé?

Apoštolové odpovídali na tuto otázku kladně. „Poddáni buďte ve vší bázni pánům netoliko dobrým a mírným, ale i nehodným," říká svatý Petr. A Pavel praví výslovně: „Všeliká moc pochází od Boha ... Protož kdož se mocnosti protiví, zřízení božímu se protiví." Svatý Tomáš zmírňuje tyto zásady řadou pozoruhodných výhrad. V proslulém díle De regimine principorum (O vládě knížat) praví výslovně, že jestliže národ má právo dosazovat krále, má právo jej soudit, zneužil-li své moci. V neméně známém spise Výklad sentencí se dokonce čte místo, podle něhož se zdá, že svatý Tomáš schvaloval tyranovraždu: „Tehdy ten, kdož zabije tyrana, aby osvobodil vlast, jest chválen a obdrží odměnu." Tato věta hrála důležitou roli v středověkém soudnictví.

K otázce o poměru světské a duchovní moci, tolik diskutované v středověku, vyslovuje se svatý Tomáš svobodomyslně, pokud upírá papeži právo zavrhovat a sesazovat nevěřící panovníky. Nicméně moc duchovní je vyšší než světská. Ježíš Kristus, Bůh a člověk v jedné osobě, přenesl všechnu svou moc na hlavu církve.jíž všichni králové mají být poddáni, neboť papež, který bdí nad posledními a nejdůležitějšími cíli člověka, má mít pod svou vládou ty, kteří pracují pro cíle méně vznešené.

Životní dílo Tomášovo je soustředěno ve dvou ohromných summách: Teologické a Summě proti pohanům (Sum ma contra gentiles). Kromě toho napsal řadu svazků o otázkách veřejných disputací, čtyři knihy sentencí, logický spis O vyjadřování (De interpretatione), komentáře k Aristotelovi a bezpočtu dílek drobných (Opuscula); zemřel poměrně mlád, ve věku 49 let.


[BACK]